„Nejsem psycholog!“

Ani nemusíte být. Vás blízký má možná svého psychologa na oddělení a žádnou psychoterapii od vás neočekává. Chce jen pobýt a povídat si s blízkým člověkem, přítelem, partnerem… Když si budete hrát na psychologa, moc ho nepotěšíte. Také ho nepotěší, když budete celou dobu mluvit jen o sobě. Buďte tam pro něj. Zajímejte se, ptejte se a naslouchejte: co váš blízký prožívá, na co myslí, čeho se obává, na co se těší… To úplně stačí.

Sdílený smutek, poloviční smutek.

V tomto přísloví je hluboká pravda. A nejde jen o smutek. Chcete-li svého blízkého skutečně podpořit, umožněte mu, aby s vámi sdílel své obavy, strachy, smutky a jakékoli další nepříjemné pocity. Stačí, když ho vyslechnete a dáte najevo, že s ním soucítíte. Nesmíte ale jeho problémy zlehčovat nebo se je snažit řešit. Jen je prožívejte s vaším blízkým. Není to snadné, ale je to ta nejlepší úleva, kterou můžete svému blízkému nabídnout.

Vyprávějte si

A hlavně si jen tak povídejte: co je nového doma, co se děje ve světě… Ať se ze života nestane jen duševní nemoc. Vybředněte na chvíli z vážných témat! Nechte si vyprávět, jak se žije na oddělení, co ostatní pacienti, zda si oblíbil někoho z personálu, jak vlastně probíhá den na oddělení… Vy zase vyprávějte, co je nového doma, co se vám přihodilo, jaký film jste viděli – váš blízký se na chvíli alespoň v myšlenkách přenese „domů“.

TIP

Když chcete, aby váš rozhovor přirozeně plynul, pokládejte otevřené otázky. To jsou takové, na které se nedá odpovědět jednoslovně. Např. „O čem byl ten film?“ nebo „Jak vlastně probíhá ranní komunita?“ Vidíte, na takové otázky se dotázaný musí trochu rozpovídat. Když budeme pokládat uzavřené otázky, budeme dostávat jen jednoslovné odpovědi a rozhovor bude vypadat trochu jako výslech: „Co jste měli k obědu?“ Francouzské brambory. „Co ti dali za lék?“ Cipralex. Takhle si moc nepopovídáte!

Pokud vás znervózňují neobvyklé příznaky onemocnění vašeho blízkého, přečtěte si sekci Jak nakládat s příznaky nemoci.